DĚTI

Díky upřímnosti spontánnosti a dětské otevřenosti se posunuly hranice využití dotekové terapie i pro ně a to obousměrně. Byly to sourozenci dětí, které jsem ošetřovala technikou dotekové terapie, kteří mě zaujali svou neodbytností a touhou zapojit se do procesu této haptické techniky. Poprvé se srdcem v krku, v pozici “dozoru” jsem napjatě sledovala drobné dětské ručičky, jak se láskyplně dotýkají svého sourozence/miminko. Dostala jsem důkaz a krásnou životní lekci, že to prostě jde. Zároveň i tyto větší děti vyžadovaly svůj díl dotekové terapie a to plným právem. Je potřeba naučit děti a vlastně všechny lidi dávat, ale také přijímat.